Hororové příběhy
21. června 2009 v 16:36 | Zdenčís písmenkuje...
Tento příběh se odehrál před 30ti lety v New Yorku, v jedné nemocnici na kraji tohoto města. Zažila ho 26ti letá sestra Jane...........
Bylo mi to divné už od té doby co ho přivezli. Měl zlomenou ruku a otřes mozku. Nikdo za ním nechodil, ale po měsíci, když jsem se na něho byla podívat u něho stáli dva starší manželé. "Promiňte,ale návštěvní hodiny už skončili...", zkusila jsem je nějak oslovit. "Ano my víme,ale on nám opravoval střechu před měsícem když jsme byli na dovolené...". Nevěděla jsem co říct, a tak jsem se chystala, že vyměním
ručníky. "Nemohla by ste nás tady nechat osamotě???!!!", zeptal se mě najednou ten muž. "Ale jistě", odpověděla jsem a bez rozmyšlení odešla.U recepčního stolu jsem se probírala v papírech, když jsem uviděla jak manželé nasupují s nějakýma pytlema do výtahu. Zkusila jsem je doběhnout, ale výtah se mi zavřel před nosem. Šla jsem tedy za mužem do pokoje 158, že mu vyměním ty ručníky. Když jsem se chystala, že otevřu
dveře koupelny muž na mě zakřičel: "Nikdy tam nechoďte, jasný?!" "Jak vám ale mam vyměňovat ručníky?", zkusila jsem zaprotestovat. "Nikdy tam nechoďte prostě!Jasný?" "Ale..." "Jasný" "Ano,ale jestli si někdo bude stěžovat že máte špinavý ručníky...", radši jsem rychle odešla, protože měl až vražedný výraz v obličeji. Podívala jsem se ještě rychle na rozpis, abych věděla kdy ho vezmou na vyšetření. Aha zítra v 8:25. Skvělé. Druhý den v 8:25 jsem šla směrem k jeho pokoji. Doktor Sween ho zrovna vezl na kolečkovém křesle na vyšetření mozku.Vešla jsem do pokoje 158, pokoje pana Kerthenreda, jak jsem si předem zjistila, pomalu jsem otevřela dveře koupelny a na zemi jsem uviděla protrhané nemocniční sáčky od krve a trochu krve po zemi a zdech.Otočila jdem se že to pujdu nahlásit. Pokusil se o mě infarkt. Muž stál za mnou na vozíku byl dokror Sween s dvěmi krvavými dírkami na krku jako od upíra. "Říkal jsem ať sem nechodíte!!!". Když obcházel vozík prosmekla jsem se mu a utíkala po chodbě pro ochranku. On však běžel za mnou."Póóóómóc!!!" křičela jsem zoufale. Naštěstí mě uslyšel policista Honckins, který měl zrovna službu. "Utečte Jane!!", vykřiknul na mě. Poslavil se Kerthenredovi čelem. Ten s ním ale praštil o zeď a vyskočil z
okna. Když jsme se podívali z pocitem, že leží mrtvý na zemi ve střepech, protože pád z 3tího parta nemohl přežít, velice sme se vyděsili. Na zemi nikdo neležel.Jen střepy a trocha krve...
14. června 2009 v 18:01 | Zdenčís písmenkuje...
Po autonehodě, kterou jsem zažila jako šestiletá, mi na obličeji zůstala ošklivá jizva.Když jsem před nedávnem o půlnoci šla vyvenčit našeho pejska, uviděla jsem na lavičce u břehu řeky ženu.Přátelsky mi pokynula, abych si sedla vedle ní.Viděla jsem, že je překrásná.Obě dvě jsme mlčky pozorovaly hladinu.Najednou její ruka se dotkla mojí jizvy.Ikdyž mi to bylo trapné, nikdy jsem se tak dobře necítila.Po chvíli jsem se s ní rozloučila a šla domů.Ve svém pokoji - jsem se náhodou podívala do zrcadla.Moje jizva zmizela!Rozhodla jsem se, že znovu poběžím k řece.Ta žena stále seděla na lavičce, ale přes obličej měla černý šátek.Když jsem k ní přišla, opatrně jsem zvedla šátek a podívala jsem se jí do obličeje.Najednou jsem na jejím čele poznala svou jizvu.Ta žena se na mě usmála a řekla:Buď šťastná...
14. června 2009 v 17:59 | Zdenčís písmenkuje...
Jako každé ráno jsme s Tomem běhali. Ani nevím, z jakého důvodu jsme běželi jinou trasou. Uviděl jsem krásnou dívku. Hned jsem k ní běžel a Tom zamnou. Nemohu se dostat dovnitř, zabouchla jsem si doma klíče a rodiče odjeli pryč na celý víkend. To se nějak vyřeší. Podařilo se mi otevřít špatně zavřené okno. Tan dům byl fakt krásnej, akorát ta holka byla nějaká divná. Nabídla nám pití, ale moc se snáma nebavila. Potom jsme radši odešli. Na druhý den jsem ji chtěl zase vidět, ale když jsme přiběhli k tomu domu, byl styrý a vypadal jak barabizna. Stál tam muž. Kde je ta krásná dívka? Jaká dívka? Tenhle dům se dnes bude bourat a nikdo vevnitř nebyl už 30 let. To není možné, my jsme tak byli včera. Tom, já a ta holka. No dobrá, otevřu vám a podíváme se dovnitř, ale opatrně ta podlaha je už hodně stará. Když jsme vešli, všude byly pavučiny a prach, ve kterém byly vidět naše šlápoty ze včerejška. Najednou ty její šlápoty zmizeli a ozval se smích. Také na stole byly vidět otisky skleniček. Raději jsme všichni utekli. Později jsem se dozvěděl, že tam kdysi bydlela rodina a také měli dceru. Rodiče odjeli na víkend na chatu. Ta dcera spáchala sebevraždu. To se ale stalo před 30- ti lety.
12. června 2009 v 17:05 | Zdenčís písmenkuje...
Tento příběh se stal před více jak 10ti lety. Vždy mě tajemné příběhy a místa přitahovaly. Nejraději mám staré hrady a zámky, které vyzařují zvláštní "tajemné a mrazivé" kouzlo a snad právě proto je v letním období často navštěvuji.
Moje dobrá kamarádka si jednoho krásného letního dne zajela s manželem na zámek nedaleko místa našeho společného pobytu na dovolené. Ten den bylo velké horko a mě od rána nebylo dobře. S díkem jsem výlet odmítla a zalehla na chatce do postele, abych se trochu prospala a záhadný "bacil", který mě od rána trápil, vyhnala z těla. Probudila jsem se skoro v sedm hodin večer, vítr po obloze rozháněl těžká mračna, blížila se bouřka. Cítila jsem se mnohem lépe než ráno, ale stále to nebylo ono. Před chatkou seděla má kamarádka Jana spolu s jejím a mým manželem. Při rychlé konverzaci, která obsahovala především optání na můj stav jsem si všimla značného znervóznění Jany. Po chvilkovém vyzvídání, nám přislíbila, že večer, až uloží děti k spánku, si sedneme ke kávě a sklence dobrého vína a poví nám, co se jí dnes přihodilo. Netrpělivě jsem očekávala její historku a když konečně nastala ona tolik očekávaná chvíle, bylo znát, že se jí do vyprávění příliš nechce. Její manžel Petr se ji snažil uklidnit výroky typu "Je to nesmysl a ty mu věříš...", ale na Janě bylo očividně vidět, že prožitý zážitek, nebyl ničím příjemný. Postupně se ovšem uvolnila a nám byl naskytnut pohled na její vskutku zvláštní příběh.
Jednalo o prohlídku zámku, který v mé nepřítomnosti navštívili. Byla nesmírně nadšená jeho rozlohou a krásou, vyprávěla, jak se kochala nad jeho bohatstvím a mrazivým pocitem minulosti. Ovšem nic netrvá věčně. Prohlídka byla u konce, když vkročila celá skupina do poslední místnosti. Byla to rozlehlá ložnice, která oplývala nebývalým citem pro krásu, i přesto však od první chvíle měla zvláštní mrazivý pocit v těle. Spolu s Janou a jejím manželem byla ve skupině i malá holčička v doprovodu příjemné mladé maminky. Tato malá slečna ovšem od první chvíle po vstupu do komnaty, chtěla očividně pryč. Nejprve se jen mírně rozčilovala, načež vztek přešel v pláč a poté v řev. Maminka, ačkoli se všemožně snažila, musela místnost chtě nechtě opustit, aby alespoň zbytek skupiny mohl vyslechnout průvodkyni. A právě průvodkyně jim po odchodu "malé slečny" řekla, že tato místnost má v sobě zvláštní moc a citlivě vnímající lidé v ní jen stěží dokáží vydržet. Prý se k ní vztahuje zvláštní příběh zámeckého pána a jeho mladičké milenky, která byla v této komnatě po léta uzamčena. Zámecký pán svou milou natolik zbožňoval, že ji zde uzamkl ze strachu, aby jej neopustila a k mladé krásce smělo jen několik vyvolených služebných.
Jednoho dne pojal z nějakého důvodu podezření, že je mu jeho milá nevěrná a v obrovském návalu zuřivosti ji brutálním způsobem zabil. Nikdy se údajně nenašlo její tělo a také se nikdy nezjistilo, kam zmizela. Jen v místnosti bylo spousta krve, která se musela dokonale zakrýt novými tapetami. Jelikož o mladé dívce věděla jen hrstka vyvolených, nikdo (kromě nich) ji nepostrádal. Služební věděli, že pokud by se pokusili příběh vynést za brány zámku, postihl by je stejný osud. A tak ze strachu každý mlčel.
Ta místnost ovšem od té doby nebyla téměř používána, protože si všichni stěžovali na stísněné pocity a narůstající hrůzu při delším pobytu uvnitř. Sama průvodkyně řekla, že tuto místnost nerada odemyká, protože má pokaždé pocit, že ruší někoho, kdo být rušen nechce.
Na konci příběhu ještě řekla, že existuje pověra, při které prý můžete "dívku v černém" spatřit, ale pokud se tak stane, nevěstí to nic dobrého. Zjevuje se prý vždy tomu, koho má postihnout nějaké neštěstí. Když bylo po prohlídce, Jana si oddechla, protože jak sama řekla, pocit který měla uvnitř pokoje, byl nepopsatelný. Opouštěla spolu s manželem pokoj téměř jako poslední, když se na prahu z nějakého "zvláštního" důvodu otočila. Pohled do pokoje ji ovšem zcela zmrazil úsměv na rtech. U okna zahlédla siluetu dívky, v prvním okamžiku si myslela že je to průvodkyně, ale později zjistila, že ta již stojí dávno venku u dveří, které za sebou pečlivě zamkla. Pohled do pokoje trval jen několik málo sekund, ale neustále nám tvrdila, že si je téměř 100% jistá, že u okna stála "dívka v černém". S přibývajícími skleničkami jsme Janě postupně "vnutili", že se jí to pouze zdálo. Šla spát s úsměvem i přesto, že s námi celý večer nemohla pít a měla dobrou náladu, svému příběhu se jen smála, smířená s tím, že šlo o pouhý výplod její fantazie.
Třetí den na dovolené Jana potratila. Byla v pátém měsíci bezproblémového těhotenství. Do dnešního dne (ačkoli má již druhé zdravé dítko), vzpomínáme na onen příběh se strachem a divným pocitem úzkosti. Obě totiž věříme, že dívka v černém u toho okna onen zvláštní horký den opravdu stála.
12. června 2009 v 17:04 | Zdenčís písmenkuje...
Byl krásný,slunný den.Chlapec jménem Petr se vydal na procházku po hřbitově se svou kamarádkou Janou.Vesele si vykračoval a ani si nevšiml,že se Jana náhle zastavila.Až když byl hezkých pár metrů od ní,prudce sebou trhl a zakřičel na ni:,,Pojď přeci!"Jana zavrtěla hlavou a tak se Petr otočil a pospíchal za ní.Požadoval po ní vysvětlení,proč nechce jít dál.Ale Jana jen dále tupě zírala Petrovi přes rameno.Její vyděšený výraz Petra přiměl otočit se opravdu pomalu a opatrně.Vždyť nikdy nevíte,co vás na hřbitově potká.Petr se tedy otočil a uviděl...stařenu nesoucí luční kvítí na hrob svého muže.,,A co tě na tý stařeně tak vyděsilo??"Ušklíbl se Petr.Ale Jana stále se zděšeným výrazem v očích odpověděla:,,Ale já nevidím žádnou stařenu..."Petr se otočil znova a stařena tam nebyla.Dokonce kvítí na hrobě bylo stále ještě suché.Jana ale v řeči pokračovala:,,Já se dívám na tu sochu."Petr sochu také viděl.Byla to socha,postavená na náhrobku toho muže,kterému stařena nesla kvítí.Petrovi nepřipadala zvláštní.Byla to socha draka skříženého se lvem,byla na Janu a Petra dost veliká,to ano.Ten kříženec draka a Lva seděl na balvanu podpírajícím starou náhrobní desku.Socha byla celá černá a "tvor"měl hrozivě vyvalené oči a dokořán rozevřenou tlamu.Stejně ale nebyla zvláštní.Petr už se nechtěl dál ptát.Měl Jany pokrk,skazila mu procházku nesmyslným mumláním o jakési soše a zpochybnila jeho tvrzení o stařeně.Proto se tedy vyhoupl soše na hřbet a zakřičel:,,Hijé!Hijé!"Jako na koni.,,Né!To nesmíš!"Křičela Jana,což Petra přimělo k tomu,aby ještě více hulákal a dováděl.Naštěstí na hřbitově nikdo nebyl.Jinak by měl Petr pěknou polízanici a to hlavně z toho důvodu,že "tvorovi"ulomil kus ocasu.,,Podívej,co jsi udělal!"Rozzlobeně vřeštěla Jana.,,Ále!"Odpověděl znechuceně Petr.,,Radši pojď,než nás tu někdo uvidí!"Navzdory Petrovu ptačímu mozečku,v jednom měl pravdu-,,Nikdy nevíte,co se skrývá na hřbitově..."Tu noc byla hrozná bouřka.Elektřina nešla a tak Petrova maminka uložila svého kloučka o něco dřív.Měla perný den a tak si vzala prášky na spaní a usla,jako když ji do vody hodí.Petrův tatínek s nimi nežil.Odešel,když byly Petrovi pouhopouhé dva dny a vzal si svoji milenku na Floridě.A zrovna tu noc Petr o otci intenzivně přemýšlel.Prostě ho nemohl dostat z hlavy...a zrovna tak tu stařenu-je možné,že ji Jana přehlédla?Vždyť stařena šla právě před tou sochou,na kterou se Jana dívala.Nebo ho chtěla jen tak potrápit?Petr měl různé myšlenky na různé věci.Například:"Co to bylo za otce,když odešel za milenkou?Jana má přece moc hodného otce,tatínkové vždycky nejsou takoví?"Po tom vyčerpávajícím přemýšlení konečně usnul.Probudilo ho jemné šimrání na chodidlech.Jakoby to odněkud znal a zároveň neznal...Najednou zazvonil telefon.Mamka spala,tak ho vzal sám,myslel si sice,že to je omyl,ale bál se,že by opakované vyzvánění telefonu probudilo jeho maminku.Zvedl telefon a potichu řekl:,,Tady Petr Pavlíček!"V telefonu to zapraskalo a ozval se tam někde vdáli i ženský hlas,který potichu a s určitým pobavením mluvil asi někde u ucha volajícího.Hlasu ale nebylo rozumět...Konečně se ozval volající.Měl drsný mužský hlas.Řekl jen:,,Synu...Mám tě rád a maminku taky.Chci abys to věděl a nepokládal telefon."Petr se zhruba po dvou a půl minutě zmohl na pár slov:,,Kdo je to tam s tebou??"Volající odpověděl:,,To je Ruth.Moje milenka."Petr zmateně odpověděl:,,Vy nejste manželé?",,Ještě ne..."Se zpožděním odpověděl volající.Petr by mluvil dál,ale zapraskání v telefonu se nyní ještě více hlasitěji opakovalo a tak byl Petr nucen odložit sluchátko od ucha,nařež si všimnul,že u nich v kuchyni někdo je.Máma pořád ještě spala,ale Petr ji svým odchodem do kuchyně nechal ležet sluchátko u ucha.Ve sluchátku opět zapraskalo a Petrova maminka se probudila.Jen tak tak stihla Ptrovo omráčené tělo vytáhnout z lednice....Petr se probral až druhý den v nemocnici.Stála nad ním Jana a kroutila hlavou říkajíce:,,Já tě varovala.Ten hrob,nad kterým jsi vesele skotačilto byl hrob jednoho velice bohatého muže,kterého zabila jeho psychopatická třetí manželka.Napsala za něj dopis na rozloučenou,na jehož druhé straně byla slova"vždy tě budu milovat".Když ale byla z vraždy u soudu usvědčena,psychicky neudržela možnost,že by nechodila každý den na hřbitov navštěvovat svého muže a povídat si s ním.Propašovala do vězení jed a vzala si život,aby mohla být se svým milovaným.Říká se,že když někdo poškodí jeho hrob či se k němu jen přiblíží,stane se mu něco strašného.Naposledy když tam nějaká žena vyměňovala květiny,druhý den ráno byla mrtvá.Někdo ji uškrtil.To vím,protože jsem si chtěla vytisknout něco o městě na referát a našla jsem to na internetu.Podívej-mám dokonce fotku té paní.",,To je ta žena!"Z posledních sil vyhrkl Petr a jeho bezvládná hlava padla na polštář.Petr byl mrtev.
12. června 2009 v 17:02 | Zdenčís písmenkuje...
Marie byla dívka, která neměla moc kamarádů. Sice měla kluka, ale jejím nejlepším přítelem byl počítač.
Jednoho dne si hrála na počítači až zapomněla, že má rande. Marie odešla ze stránky s hrami on-line a narazila na stránku o magii. Marie sice na takovéhle věci nevěřila, ale její kamarádka Eli ano. Proto se Marie rozhodla, že si stránku trochu omrkne a pak pošle Eli její URL adresu mejlem. Pak ji ale napadlo, že by si některé z kouzel mohla zkusit.Našla tedy návod jak vyvolat ducha a vše připravila. Jelikož na nadpřirozeno nevěřila, myslela si, že jde jen o legraci a nedbala na upozornění, které bylo napsáno tlustým červeným písmem pod článkem.
Upozornění říkalo: "Pozor!!! Toto vyvolávání může absolvovat jen kvalifikovaný vyvolávač duchů!!!"
Marie se ale stejně pustila do vyvolávání. Po chvilce se jí vypnul počítač. Marie se začla trochu bát, ale na tyhle věci přeci nevěřila. A tak si namlouvala, že jen obyčejně vypadl nějaký kabel nebo to byla závada na elektřině. Pokračovala dál. Náhle se na obrazovce počítače vynořila tvář ječící ženy a Marie odskočila pryč. Z očí ženy najednou začaly šlehat plameny a dům začal hořet. Marie ztratila vědomí a spadl na ni trám. Naštěstí pro ni si její přítel myslel, že nedorazila na rande,protože se jí něco stalo (protože Marie vždy dorazila přesně včas) a přijel s autem až k hořícímu domu. Zavolal hasiče a vrhnul se do domu pro Marii. Podařilo se mu vysvobodit ji zpod hořícího trámu a ambulance ji pak odvezla do nemocnice. Po několika dnech se Marie vzpamatovala a první co viděla byla vyděšená tvář její téměř jediné kamarádky Eli.
Eli jí řekla,že dostala podivný e-mail, v kterém stálo: "Potrestala jsem tvou kamarádku, která mne probudila z věčného spánku."
Potom jí zadrnčel mobil. Volal jí Mariin přítel, že je Marie v nemocnici. Eli to nedalo a prozkoumala všechny okolnosti. Zjistila, že dům Marie byl postaven v místě, kde se oběsila tehda ještě mladá dívka jménem Marie. Marie před svou smrtí zanechala rodičům dopis, kde stálo,že ji nikdo nesmí budit z věčného spánku, jinak se mu něco stane.
Marie se potom přiznala k vyvolávání duchů a už nikdy nic takového neprovedla. Zároveň identifikovala fotografii oné ženy, kterou jí ukázala Eli, za obličej dívky z počítače. Marie se sice uzdravila, ale dostavila se u ní doživotní nevyléčitelná fobie z počítačů, což byl poslední trest za její neposlušnost.
I když to pro Marii znamenalo spíš požehnání. Našla si spoustu nových kamarádů a její pleť už nebyla tak bledá.
12. června 2009 v 17:01 | Zdenčís písmenkuje...
Byl šedivý, deštivý den a Filip seděl u počítače. Přihlásil se na chat a začínal se nudit. Za vteřinu ale k chatovacímu stolu přišla dívka. Jelikož Filip u počítače usínal, využil situace a oslovil ji. Dívka mu odpověděla a pak se mezi nimi rozjela debata. Povídali si o všem možném a dost se u toho nasmáli. Oba po 3 hodinách chatování připustii, že jsou sice unavení, ale chatovalo se jim báječně. Vyměnili si telefonní čísla a Filip vypnul počítač.
Když zhasla obrazovka,vzpomněl si, že se nezeptal na to hlavní...odkud dívka je. Jmenovala se Tereza a bylo jí 19 let, to už věděl. Probleskl mu hlavou geniální nápad. Má přece Terezino číslo!!! Zavolá jí a zeptá se. Aspoň uslyší její hlas. Byl trošku nervozní, ale nervozita z něj spadla když se v telefonu ozval příjemný Terezin hlas. Oba s nadšením zjistili že jsou ze stejného města. Jelikož měli oba zítra čas, domluvili se na procházce parkem. Filipovi bylo už ale hned divné, že Terezu ještě neviděl. Zanedlouho to ale pustil z hlavy. Těšil se až Terku uvidí.
Málem nespal nedočkavostí a hned když odbilo 10 hodin vyběhl z domu a běžel k parku. U první lavičky (jak se domluvili) stalá pohledná dívka s milým výrazem a úsměvem na tváři. Měla hnědé vlasy a šedé oči. Byla trochu nevýrazná, ale moc vtipná. Filip se vznášel nad oblaky. Hned ale zbystřil když u něho zastavila jeho máma, která šla v osm ráno do obchodu jelikož byla sobota a v sobotu do obchodu vždy chodí! A právě se vracela!!! Filip se lekl co asi řekne na Terezu, ale k jeho velkému překvapení se na ní ani nepodívala. Jen Filipa pozdravila, pohladila po vlasech a šeptla: "Co tu děláš zlatíčko?" Ale než stačil Filip něco vymyslet, už odfičela domů.
Asi hodinu se ještě procházeli, když se začal Filip vyptávat, jestli se může stavit. Terka vždy rychle změnila téma jakmile se mluvilo o její rodině, domovu či o ní samé. Filip to nevydržel a natvrdo se jí zeptal co jí je. Tereza jen povytáhla obočí, spěšne řekla nic a zamumlala, že už musí jít. Filipovi to celý den vrtalo hlavou. Nakonec se s Terezou znovu domluvil na neděli a tentokrát ji bude sledovat až půjde domů. Mezitím znovu najel na internet ve snaze vyhledat Terčino jméno. Výsledek mu vyrazil dech!!!
Tereza Kastelková prý zemřela už před rokem při automobilové nehodě. V neděli byl rozhodnutý odhalit zbytek. V neděli si zase povídali a bavili se a až přišel čas jít domů, Filip naoko hrál odchod. Pak se odplížil zpátky a sledovat ji. Došla k hezkému obyčejnému domku. Do té doby Filip nechápal co na tom je. Pak se ale stalo něco neskutečného. Tereza natáhla ruce dopředu a prošla zdí!!! Filip vešel do domu za ní a zastavil ji. Řekl že ji odhalil a vyptával se o co tu jde. Tereza vybuchla a začala vzlykat. Mezi neustálým sténáním a škytání Filip pochopil co tajemná Terka tajila. Vyzpovídala se že opravdu zemřela před rokem a od té doby žije posmrtným životem. Vidí ji jen ti lidé kteří na ni promluví a jelikož ji nevidí, můžou s ní mluvit jenom přes chat. Tak se stalo že ji Filip viděl.
Od té doby spolu chodí a Filip přinutil rodiče promluvit na Terezu aby ji viděli. To je konec příběhu jménem: Přítelkyně byla duch!!
12. června 2009 v 17:00 | Zdenčís písmenkuje...
Markéta i před tímto strašlivým zážitkem věděla dobře, že její bratr Petr často neznámo kam odchází a vrací se až pozdě večer. Jedno další stejné odpoledne už měla Markéta Petrových odchodů dost a rozhodla se ho potají špehovat. Petr opravdu ve tři hodiny odešel nepozorovaně z domu, ale někomu přece jen z dohledu neunikl. A to Markétě.
Po dlouhém a těžkém sledování se konečně dostali z města kamsi neznámo do lesa. Markéta byla překvapená, že o tomto lese ještě neví. Přece není tak daleko aby ho neznala. Ale jak pátrala tak pátrala v paměti, za těch 13 let jejího života tady si nevzpomene ani na jedinou zmínku o tomto lese. Petr prokličkoval mezi pár desítkami stromů a konečně se nejspíše dostal tam, kam chtěl. Markéta byla ráda že jsou na místě vzhledem k tomu že jí bolely nohy po zdlouhavé cestě. Petr vešel na pustý palouk s tak světlou trávou, že by jste na ní našli snad i černého brouka z dálky. Byla tak udržovaná a rovná, až podivná či i děsivá...
Markéta raději zůstala schovaná za stromem a nevstupovala na palouček. Výhled měla docela slušný. Z jakéhosi koutu se z nenadání vynořila postava. Markéta poznala dívčí postavu. Dívka s Petrem pomalu zmizela v tajuplné dřevěné chatce. Markéta se vyplížila pomalu ze svého úkrytu a popoběhla ke špinavému oknu chatky. Nestačila se divit co vše před ní Petr tajil. Budka byla plná různých lahviček, lžiček, skleněných misek, jakýchsi lektvarů a kbelíků. Nechyběla ani pravá, nefalšovaná, stará knihovna plná děsně starých, plesnivých a zaprášených knih, hrubých klidně i 20 cm.
Petr držel v ruce jednu z nejšpinavějších, nejzažloutlejších a nejzaprášenějších knih, které byly v knihovně a stál společně s dívkou nad kotlíkem plným směsí neznámých vodiček. Potom oba skřížili ruce a začali něco mumlat. Vypadalo to jako by odříkávali. Když skončili, nic se nestalo. Bylo ticho, až nezvyklé ticho. O to více v tom tichu vynikl náhlý výkřik oné dívky. Z pusy ji vytekla krev a svalila se na zem. Vyděšený Petr k ní přiběhl a začal jí oživovat. Zkoušel všechno možné, ale marně. Dívka už se nikdy neprobrala.
Markéta se snažila co nejrychleji zmizet. Byla natolik vyděšená, že ani nevěděla, jak našla složitou cestu domů. Tam se zamkla a nevycházela tři dny až měli rodiče starost. Petr celou budku uklidil, vše odtáhl jinam a pak teprve zavolal policii že našel dívku mrtvou. Samozřejmě se nezmínil o jejich tajemství a každý si asi už domyslí že se o tom nezmíní ani Markéta. Od té doby zůstává Petr každé odpoledne doma...
12. června 2009 v 16:56 | Zdenčís písmenkuje...
Někdy sem přidám nějaký strašidelný příběhy..Budete se bát? :D